Školní rok 2020/2021


Recitační soutěž

BÁSNIČKA O MNĚ

Eliška Kopková

Z Moravské Nové Vsi jsem holka

a nesnáším, když říkají mi Dorka.

Do ZŠ Mikulčice chodit jsem začala,

i když jsem tady nikoho neznala.

 

Bála se a plakala strachy,

ale nejsou to tady žádné krachy.

Všichni ke mně chovali se skvěle hned,

byli sladcí jako med.

 

Kamarádky hned jsem tady našla,

k některým i domů zašla.

S Gábi tvořily jsme super tým,

který vymýšlel pořád nějaký šprým.

 

Kluci jsou tady taky dobří,

i když se někdy rvou jak tygři.

A ta paní, co před námi stojí?

Ta nás všechny dohromady pojí.

 

Makuderová se jmenuje

a u mě maximálně boduje.

Všichni a všechno se mi tady líbí,

i když jedničku mi za to nikdo neslíbí.

 

PŘÍBĚH SUPERMOUCHY FLYNA

   Tato povídka pro mě byla velice zvláštní. Jednalo se v ní o válce, o noze, o vůli, fotbalu, o nadpřirozenosti. Když jsem ji slyšela poprvé, hrozně jsem se lekla. O něčem tak smutném přece nebudu psát, říkala jsem si. Ale když jsem si ji poslechla znovu, za pár dní, slyšela jsem i něco jiného.

   Uvědomila jsem si, že to není povídka o válce a malém chlapečkovi, který se chce stát fotbalistou, ale „plechové strašidlo“ mu roztrhá nohu, proto se jím asi nestane, ale o pevné vůli, kterou musel Nadir mít. Vlastně nejdřív najít, aby zachránil svůj sen.

   Vždyť ten kluk celou dobu sní jen o tom, že se stane slavným fotbalistou a bude hrát na jednom hřišti s celebritami. A ze dne na den se jeho sen vytratí. Jak by bylo nám? Co bychom dělali my? Mně by bylo úplně hrozně. Brečela bych, vztekala se, možná i křičela a neměla bych na nikoho náladu. Přesně jako Nadir. Každému z nás se přece někdy rozplynul jeho sen.

   Ale někdy se přes to musíme přehoupnout, abychom tu překážku přeskočili. Někdy je ta překážka vysoká, někdy nízká, ale někdy nám jenom chybí sebevědomí. Nebo je někdy tak malá, že ji projdeme třeba za den. Ať už je ale jakákoliv, tak je zdolatelná. Tedy pokud budeme chtít a najdeme v sobě sílu bojovat s nepřízní osudu.

   Protože každý by měl mít svůj sen, za kterým si jde tak, či tak. Protože chce něco ve svém životě dokázat a je úplně jedno, co to je. Třeba pro někoho je největším snem být pekařkou, hokejistou, spisovatelem anebo dokonce prezidentem. Někdo se chce jen naučit malovat, zpívat nebo hrát na nějaký hudební nástroj. Ať už je náš sen pro někoho malinký, pro nás je hrozně moc veliký a strašlivě důležitý a vždycky stojí za to o něj bojovat s pavoukem, kterého máme všichni v sobě.

   Upřímně, kdybych chtěla být známou tanečnicí a upadla mi noha, tak bych už nechtěla být tanečnicí, ale vždycky se najde něco podobného, co můžeš dělat i s nemocemi. Vemte si třeba takový ten basket na vozíčku – možná někoho z nich popadl stejný osud jako Nadira. Ale nikdo z nich se nevzdal, bojovali dál, i když přišli o nohu nebo přestali chodit nebo ztratili ruku, nebo mají nějakou nemoc, kvůli které nemůžou ten sport dělat. Ale každý z nich vyhrál nad pavoukem, protože poslouchal svou mouchu.

   Každý z nás má v sobě kousek pavouka, který mu říká „Vykašli se na to.“. Každý bojuje s něčím nebo někým, kdo mu říká, že to nezvládne, nemá na to, nestihne to, nedokáže. Je jen na nás, jak se s takovými lidmi vyrovnáme. Jestli jim uvěříme a najdeme si něco jiného, co by nás mohlo naplnit, nebo jestli ty jejich škaredá slova skousneme a řekneme si „Já jim ukážu!“, zatneme zuby, překousneme bolest a půjdeme to všechno zkoušet znovu a znovu a znovu, dokud se nám to nepovede.

   Ale zároveň máme i svého Flyna, který nás zvedá a pomáhá nám, když je nám nejhůř a nejvíc to potřebujeme. A ono se to povede. Jednou ano. Nebo Vy si snad myslíte, že to měl Nadir vzdát a zůstat ležet v posteli? Já teda rozhodně ne! Protože já musím pořád něco dělat, něco nového zkoušet, něco nového se učit, zkoumat, hledat a objevovat.

   Momentálně se chci stát spisovatelkou a teda není to tak jednoduché, jak to vypadá. Taky mám na své cestě pavouky, na můj vkus docela dost. Ale s každou novou výzvou se snažím některého z těch pavouků odehnat a naopak doufám, že přiletí celé hejno much, které mě budou podporovat a říkat mi, že na to mám a všechno zvládnu a vyhraju sama nad sebou a vlastně nade všema, kteří nevěří, že se mi můj další sen splní.

   Přemýšlela jsem nad tím, jak asi muselo být Nadirovi, když se vzbudil v posteli v té nemocnici a zjistil, že nemá nohu. Jak mu asi bylo? Hrozně? Asi ještě mnohem hůř! Ale kdyby se z něj stal herec, mohl hrát v divadle piráta – na všem zlém je něco dobré. Ne, dělám si srandu, muselo mu být strašně, strašně moc smutno. Ale Nadir svůj boj vyhrál a dodal tak další kapitolu do své životní knihy. Tuto kapitolu si klidně mohl nazvat „Jsem hrdina“.

   A ať už nás potká jakýkoliv osud, vždy můžeme svého snu docílit, pokud nebudeme poslouchat pavouka, ale mouchu. I když já bych pavouka neposlouchala, protože je ošklivý. A taky proto, že se nevzdávám. Musím přece nejdřív vyzkoušet všechno, co jde, abych dosáhla na to, co chci. A když to nejde tak, jak chci já, zkusím to jinak. A ejhle, ono to nejde. Zase. Tak to zkusím jinak. A znovu. A znovu. A když to moc chci, moc tomu věřím, zkouším a poslouchám tu svou mouchu, jednou se mi to určitě povede. Já se totiž nevzdávám. Vy snad ano?

DOROTA KOPKOVÁ, 4. třída, 9 let

 

Čertovské učení

V pátek 4. 12. jsme měli v naší třídě Čertovské učení. Vymýšleli jsme si charakteristiku čerta, anděla
a Mikuláše. Přišli za námi deváťáci převlečení za čerty a Mikuláše  a zapomněli s sebou vzít anděla.

A. Hradilová

Distanční výuka

Rozeta

Distanční výuka mě ze začátku nudila, ale teď mě HODNĚ  baví. Na školu se těším, ale budeme tam chodit jenom chvilku, budou VÁNOCE. A taky se těším, jak budeme kluky honit a cpát jim vlaštovky do koše .

Miška

Distanční výuka je super, ale ve škole je to mnohem lepší. Má to i jednu výhodu, že nemusíme vstávat tak brzy. Ve škole nás s holkama baví trhat a vyhazovat klukům vlaštovky a taky je honit po třídě.

Adéla

Chybí mi to, že netahám šíleně těžkou aktovku. A taky mi chybí kamarádky a paní učitelka, doma je to strašná nuda. Už se těším, až zase půjdu do školy.

LUKÁŠ

Online výuka se mi líbí ale chybijů mi kamarádi. Už se těším do školy, protože tam uvidím zase kamarády a o přestávkách si možeme zase hrát.

Bětka

Distančka není úžasná, ale není to zas taková hrůza, vidím tam kamarády a kamarádky a abych nezapomněla taky i paní učitelku, ale lepší je když se můžeme učit ve škole. Vždycky jsem říkala, že je škola hrozná, ale od teď si jí budu moc vážit.

Eliška

Distanční výuka je dobrá, ale lepší je ve škole, protože  se můžu vidět s kamarádkami a učit se normálně . Nejlepší na distančce bylo:

  vstávat pozdě a užívat si dlouhých přestávek… málo učení ,ale nejnejnejlepší  je to  ve škole . Škola je prostě nejnejnejlepší.

Karolína

Distanční výuka je super, ale není to jak ve škole. Škola mi moc moc moc chybí a už se těším, až

uvidím kamarádky a paní učitelku a jak tam budeme mrznout  a čekat než se otevře škola.

Martin

Učení přes distanční výuku je super a výhoda je v tom, že nemusíme nikam daleko chodit, ale i škola je super. A další výhoda na distanční výuce je to, že máme míň hodin společně.

Ale těším se do školy na kamarády a na paní učitelku.

Ema

Volací škola je pro mě

HRůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůZA!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! Nemůžu zase nikoho  vidět naživo jako důkaz že jsme všichni zdraví. Chybí my i nějaké lumpárny, které jsme dělali před vchodem do jídelny nebo do školy. Těším se na vás až my  všichni budeme mrznout před školou a konečně se zase uvidíme !!!!!!!!!!!!!!!!

Čtvrťáci vypravují

Naši čtvrťáci rádi vypravují,  popisují, fantazírují,  a tak v dnešní hektické době dostali prostor k tomu, aby přemýšleli a vnímali všemi smysly i obyčejné věci..

Z tej našej zahrádky

“V pondělí 21.9. 2020 jsme se šli podívat na výstavu Z tej našej zahrádky. Překvapilo mě, že jsem tam našla vystavená jablka s mým jménem, odrůdu neznám, ale byla pěkně vyleštěná. ”         Zorka P.

Dýňové pondělí

“Pro Dýňové pondělí jsem s kamarádkou vyřezala z obrovské dýně Lesního ducha, trvalo nám asi dvě hodiny, než jsme ho vydlabaly a dozdobily. Byly jsme se svým dílem spokojeny. ”

      Lea M.  a Kája B.